Březen 2012

Ajé sobota

31. března 2012 v 14:31 články
Takhle nudnou a vleklou sobotu jsem už dlouho nezažila...
Ráno by to ještě jak šlo, to jsem byla s mámou v práci ale teď? Od oběda mi přijde že ten čas jen stojí a pohybuje se rychlostí šneka. Nejspíš to bude tím že se nudím:). Dokonce jsem se i přinutila v tom příšerným počasí vylést ven. Vzala jsem sebou svý dva nepřátele jménem flaška a boston a udělala si dobrovolně pár modřin:D No jo flair není lehá záležitost:D
Pro vás neznalé chvi se naučit toto:

Slohovka ze školy je zatrest...

30. března 2012 v 20:07 články

Tak nám ve škole zadali opět slohovku...Co myslíte? Povedla se mi?


Seděl sám u dřevěného stolu. Chvíli co chvíli usrkával pivo ze džbánu, který držel v ruce a pozoroval ji. Seděla u vedlejšího stolu. Nevšímala si ho. Její tvář už nevypadala tak mladistvě a namyšleně jako kdysi, ale velmi ustaraně a nešťastně. Byla z ní strhaná žebračka. Činilo mu ohromné potěšení ji takto vidět. Sklopil hlavu a zamyslel se. Proč ji vlastně tak nenávidí?
Bylo mu 11, když mu zemřeli oba rodiče. Jejich smrt byla velmi smutnou událostí pro celé městečko. Snad všechny ta zpráva zasáhla. Poprvé ji spatřil na pohřbu. Tváří se velmi podobala jeho zesnulé matce, ale svým způsobem byla úplně jiná. O týden později ji viděl znovu. Přijela si pro něho.
,,Jsem Evelina, tvá teta, a teď budeš bydlet u mě" pronesla chladně.
Uchopila ho pevně za ruku a nastoupila do bryčky tažené bělouši. Cesta trvala dlouho. Oba pasažéři seděli bez jediného slova, až nedojeli k vysokému domu.
Jeho pokojem byla tmavá místnost s rozvrzanou postelí a spoustou harampádí. Den co den od rána do večera mu Evelin rozkazovala. Musel drhnout podlahy, prát, žehlit, vařit a dělat vše, co mu bylo poručeno za stravu a nocleh. Jakmile něco neudělal, čekal ho výprask. Po pár letech od ní utekl s několika drobnýma v kapse a s nadějí, že hůř už nikde být nemůže.
A teď tu seděl v honosném obleku s plným měšcem peněz.
Vstal, zastavil se před ní a jedovatě pronesl: ,,Copak mě nepoznáváte tetičko"
Vykulila oči a nezmohla se ani na slovo. Otočil se s úsměvem na rtech a odcházel. Byl tak spokojený, jak ještě nikdy.

Vítejte

30. března 2012 v 19:25
Tak a je to tady...Nuda mě dohnala ktomuto zoufalému kroku. Doufám že tentokrát bude mít tento blog větší úspěch jako ty předchozí. Nejsem zrovna skušená blogerka a času taky moc nemám ale snad se mi to tentokrát povede.....Držte mi palečky:)